Vandrovníček ze Kdyně | Švihovský mlýn | 10. 4. 2024

Tvrz Štěpánovice
Byla založena v polovině 14.století. Během let se střídali často majitelé.
V roce 1730 je tvrz je tvrz přestavěna na sýpku. Stavba dlouho chátrala až do roku 2005, kdy získala nového majitele, který ji úspěšně zrekonstruoval.

KRIMI ZPRÁVY
Na hřbitově ve Štěpánovicích se nachází hrob Rudolfa Hellera, celostátně hledaný několikanásobný vrah
Úryvek z Klatovských listů 17.10.1935
Několikanásobný vrah Heller mrtev!
Ve středu rozšířila se zpráva, že dlouho hledaný vrah Heller zastřelil četnického št. strážmistra Josefa Jirku z Kolovče. Dnes přinášíme o tom podobnosti, které jsou následující: Četnická stanice v Kolovči dostala zprávu, že vrah Heller jde po silnici směrem k Chudenicům. Čet.št.strážmistr Josef Jirka stíhal vraha ihned na motocyklu, kterého dohonil u obce Strýčkovice. Vyzval Hellera, aby se vzdal, na co Heller odpověděl ranami z revolveru. Četnický št.strážm. Jirka zasažen dvěma ranami, skácel se mrtev k zemi. Jirka zanechává po sobě vdovu a čtyři nezaopatřené děti. Vrah Heller stíhán lidmi, utíkal přes pole k Zíchovu, odtud na Byšov, kde žádal na rolníku Gaigrovi vodu a utíkal k obci Trnčí, pak směrem k Bělýšovu, kde zmizel v lesích. Mezitím bylo soustředěno četnictvo z Klatovska a okolních okresů, které spolu s občany obsadilo lesy. Heller přešel do obce Malechova a směrem k mlýnu Trštýnu, kde přebrodil řeku Úhlavu. Za řekou byl spatřen rolníkem Josefem Zemanem z Malechova, který po něm několikráte vystřelil. Heller střelbu opětoval a prostřelil Zemanovi rukáv. Po tomto zmizel do lesů směrem k Dehtínu a Štěpánovicům. Četnické hlídky jsouce mu stále v patách, dostihli jej nad státní silnicí Plzeň – Železná Ruda a vyzvali ho česky i německy, aby se vzdal. Heller tak neučinil, a proto četnictvo zahájilo po něm palbu. Štábnímu strážmistru Škorníčkovi podařilo se přes velikou vzdálenost Hellera střeliti do kolena. Heller seznav, že by neunikl, potrestal se sám a vpálil si poslední svůj náboj do hlavy. Stíhání se zúčastnili četn. pátrací stanice z Klatov, Plzně a Písku, které si zaslouží plného pochvalného uznání. V pátrání vydatně pomáhalo i občanstvo, za což mu jest vzdáti díky.

Komošín
Zřícenina Komošínského hrádku východně od vesnice Dolany. Hrádek stával nad řekou Úhlavou. Dochovaly se z něj jen terenní zbytky zdí. Majiteli byli páni ze Svrčovce, než se přestěhovali na tvrz do Svrčovce. A hrádek opustili. V roce 1703 klatovští jezuité nechali postavit kapli, která se v roce 1956 zřítila.

Přírodní památka „Stará Úhlava“
Vznikla při regulaci řeky Úhlavy. Původní tok měl hodně meandrů a zákrut. Ve 30. a 40. letech 20.století byl tok narovnán. Část koryta se tím oddělila. Dnes je jako neprůtočné jezero se spoustou druhů živočichů.

KOKŠÍNSKÁ TVRZ
Je starší než hrad Švihov, takže musela mít před tím jiné využití než vojenské. K hradu Švihov byla přidružena až na konci 15. stol. Jako součást obranného systému hradu. Měla funkci předsunuté hlásky a střežila stavidla, jimiž se daly zatopit louky v okolí hradu.

HRAD ŠVIHOV
Stručná historie hradu
Hrad Švihov nechal zbudovat na konci 15. století královský sudí Půta Švihovský, jeden z nejvýznamnějších mužů rodu Rýzmberků. Obratně se pohyboval na dvoře krále Vladislava II. Jagellonského a nabyl nemalého vlivu a majetku. Kromě hradu Švihova připojil Půta k rýzmberskému panství také hrady Rábí, Horažďovice a Prácheň. Od krále jako zástavu za půjčení jistého finančního obnosu dostal do vlastnictví také Roudnici nad Labem v Severních Čechách nebo knížectví Kozelské ve Slezsku.

Hrad Švihov byl od prvotní myšlenky komponován jako umělý ostrov. Budovy v centrální dispozici tvořily jádro hradu s paláci, kaplí a schodišťovou věží a uzavíraly tak čtverhranné vnitřní nádvoří. Chráněny byly pásem vnitřních hradeb se čtyřmi nárožními baštami a prvním vodním příkopem. Druhý pás hradeb, také s vodním příkopem, obkružoval jádro hradu a zesiloval tak možnosti obrany. Tato druhá stavební fáze byla však dokončena až po Půtově smrti (1504), tedy již na počátku 16. století. Na dostavbě se výrazně podílel i známý pozdně gotický architekt Benedikt Ried (Rejt). Oba vodní příkopy byly napájeny vodou z řeky Úhlavy.   

Po Půtově smrti zdědili hrad jeho dva synové Václav s Jindřichem. Nepodařilo se jim však panství udržet a museli se postupně svých majetků vzdávat. Hrad Švihov prodali roku 1548 Heraltu Kavkovi z Říčan a ze Štěkně, jehož dva synové se hradu o padesát let později v roce 1598 opět zbavili. Tentokrát byl kupcem Humprecht Černín z Chudenic.

Osudové období pro hrad nastává v první polovině 17. století, kdy ztrácí své původní funkce. Během Třicetileté války dvakrát odolal útokům švédských vojsk, ale po válce byl vydán císařův rozkaz k jeho srovnání se zemí. Ferdinand III. Habsburský chtěl demoličním dekretem vztahujícím se na výrazný počet českých hradů eliminovat možnost obsadit pevnosti loupeživými hordami, které byly jedním z důsledků dlouhotrvající války. Švihov tedy v té době, a z vůle krále, přišel o velkou část vnějšího opevnění a o oba vodní příkopy.

Černínům se demolici hradu podařilo zrušit. Hrad však nadále využívali už jen k hospodářským účelům. Z obou paláců se staly sýpky a předhradí hospodářským dvorem. Tak byl hrad využíván pod vedením správců až do první poloviny 20. století a jeho údržba se omezovala jen na nejnutnější práce, až je v roce 1926 v úředních spisech označován jako „zřícenina“. O čtyři roky později si však k hradu našel vztah Eugen Černín, který provedl základní kroky k záchraně gotické památky včetně oprav zastřešení.

Druhou světovou válku hrad přečkal jako hospodářství bez větších škod a po válce byl jako součást černínského majetku konfiskován. V roce 1947 převzala správu nad hradem právě vzniklá Národní kulturní komise, která takřka neprodleně zahájila rozsáhlou průzkumovou a rekonstrukční činnost, jejíž nejnáročnější část se odehrála již v 50. – 60. letech 20. století. Na obnově se tehdy velkou měrou podílel ing. arch. Břetislav Štorm.

Po náročných stavebních rekonstrukcích vyvstala otázka instalací interiérů, což komplikoval fakt, že z původního vybavení se dochovalo jen velmi málo. Proto byla zvolena tzv. náznaková instalace, která má v návštěvníkovi vyvolat dojem zabydleného pozdně středověkého šlechtického sídla.

Dnes je hrad ve správě Národního památkového ústavu a prezentuje se široké veřejnosti prostřednictvím několika prohlídkových tras a mimořádných prohlídek.

TYLŮV MLÝN
Areál vodního mlýna se nachází v bezprostřední blízkosti NKP hrad Švihov. Jde o válcový poloautomatický mlýn z let 1910 - 1912, postavený na místě staršího mlýna, s mohutnou čtyřpodlažní budovou mlýnice, patrovým obytným stavením a torzem hospodářského zázemí.

Původně se jednalo o panský mlýn, náležející k hradu. V literatuře je zmiňován již k roku 1700, kdy se zde uvádějí mlynáři Rozsypalové. V letech 1841–1948 byl mlýn v držení rodiny Tylovy, v roce 1901 vyhořel, v letech 1910–1912 byl obnoven Marií Tylovou a jejím synem Emilem Tylem do nynější podoby. Byl zbudován nový poloautomatický mlýn s elektrárnou dle tehdejších nejnovějších standardů. Především byla postavena mohutná čtyřpodlažní budova mlýnice na základech mlýnice původní a pravděpodobně došlo i k úpravě a modernizaci obytného pozdně klasicistního stavení a k rozšíření hospodářských budov. Od roku 1930 patřila k jeho výbavě Francisova turbína o výkonu 48 HP. Ve 30. letech 20. století v části objektu vybudována pekárna, která byla v provozu do roku 1942. Dle dochované historické plánové dokumentace byla v roce 1940 realizována na obytném stavení nástavba polopatra s obilními sily. Na leteckém snímku z roku 1956 je zachycen mlýn ještě v původním rozsahu–na východní straně směrem do náměstí budova mlýnice s navazujícím severním obytným křídlem a západním uzavřeným traktem na půdorysu U; na západ pokračoval hluboký protáhlý dvůr lemovaný ze všech stran hospodářskými objekty. Během 2. poloviny 20. století proběhly v areálu postupné demolice hospodářských budov, především v západním dvoře, naposledy po roce 2005, kdy byla odstraněna průjezdná stodola mezi předním a západním dvorem a navazující severní křídlo až k zadní hospodářské budově.

Tylův mlýn zakoupil nadšenec Mgr. Jindřich Haišman (ředitel MAS Pošumaví), který postupně mlýn opravuje a celým areálem nás provedl.